Deník barevné Kris – Zápisky z cest

Před chvílí jsem se vzbudila po 3 hodinách spánku, je 22:22. V krku mám knedlík… ani nemohu polykat… asi z té klimy… jsou tu tropy… 25 stupňů v noci, přes den i 45… Už jsem opálena a ne spálena… tady mám ještě 4. 6., v Česku už je 5. 6. Dnes je můj poslední den v Cancúnu… Naordinovala jsem si tyto 4 dny jako odpočinek a kontakt s mořem a čas pro sebe před nakupováním. Ale nějak se mi rozeběhly obchody a mezitím jsem měla za těch pár dní nějaké objednávky… Děkuju za ně.

Kašlu… vykašlávám jako bych kouřila 20 cigaret denně, a to jsem nekuřák… Ach, zase nějaká slavná očista, a to se dnes přesouvám, čeká mě přelet do 2600 metrů nad mořem. Do hor mexického Chiapasu… státu velkého jako Česko. Jedu za mojími indiánkami nakoupit fajy… Doma mám už jen 3… a před sebou Healing festival, tak ať něco mám… Chci na trzích najít i nějaké ozdobné a nakoupit víc barevných.

Ráno jsem vstala v 3 a šla na východ slunce. Šla jsem pěšky, mělo to trvat 2 hodiny, naštěstí jel po půl hodce bus… Celá zpocená jsem vděčně sedla… tam bylo Mexičanů a Mexičanek. Ranní autobus do práce, jak všichni pospíchali… Jeli do zóny hotelů jako číšníci a pokojské… Jsou tak roztomilí malincí… ženy i muži… Nikdy jsem je neviděla v tak plném autobusu, bylo to krásné. A už jsem tu, Playa Delphines… Slunce vychází… fotím to… Je to nádhera… Mezitím mi volá můj muž… tak to s ním sdílím… pak jdu hrát si s vlnami a zpívat si… Těším se na koupání u východu slunce… je 5:30… Kupodivu je tu hodně lidí… čekají až slunce vyjde… Cítím se jak filmová hvězda… v uších mi hraje „Sunset People“, moje oblíbená píseň, stvořená na východ slunce i na západ. 😀 Cítím vděk…

Slunce vychází… chci se koupat… ale doprd… Kde mám plavky? Nemůžu je najít… ztratila jsem je… Ach jo 🙁 Byly z Maroka… moc mi slušely. ;( Místo toho jsem našla sluneční brýle 😀, vezmu je Vendě, třeba bude mít radost. 😀 Přemýšlím, co dnes budu dělat… Zajdu si na snídani a pak se vyspím… Vstávala jsem v 3. Pořád nevím, co tu dělám… mám dilema… Emoce a nálada se střídají jako počasí… Jediné, co vím, je že jsem opravdu začala psát knihu… Každý den sedím s propiskou a deníkem a píšu minimálně 5 stránek. Už mám polovinu deníku popsáno za 6 dní, píšu už od vlaku… Vylézá to ze mě všechno… je to tak léčivé… Jednou to pustím ven…

Jsem tu sama… Chvilkami mi to nevadí a je mi moc dobře se sebou a mou energií, a chvílemi mi je hrozně smutno… Večer jsem měla takovou krizi, že jsem chtěla přebookovat letenku, abych mohla jet domů dřív… Nevím, co se děje. Je úplněk. Nic nerozumím. Necítím se tu doma… Cítím, že patřím do Čech… K mému milému muži… se kterým jsem už skoro rok… moje spřízněná duše. Už mi i ty hory, na které normálně nadávám, chybí… jsem tu sama… se sebou, abych zase pocítila energii, kterou jsem… Protože je lehké být ve vztahu, s dětmi, přáteli… rodinou… ale já si odvykla být sama… úplně sama… zapomněla jsem na to… a tak mi to tady ukazuje, jak to mám… Jsem docela sama, jen já a moje zápisky, jen já a slunce a měsíc, jen já a komáři a tropy. Zajímá mě, jak tento příběh bude pokračovat… Co život napíše sám… Nechám se překvapit… Přišlo tu tolik uvědomění s pochopením a vděčností… Nelituju, že jsem jela… ale není to lehké… Zbořily se mi všechny karty a iluze, co jsem měla… Jako bych se znovu přeskládávala…

Tak to je vše. Hezký den do Česka… objímám. 🩷